Smrt na tokaništi

O tom, jak tetřívek o život přišel...

Dubnové plískanice pomalu střídaly čím dál teplejší dny a rána už nebyla zdaleka tak chladná jako na konci března. Ve vyšších polohách Krušných hor se na mysliveckých políčkách začaly objevovat první zelené rostlinky a louky pomalu dostávaly svou jarně zelenou barvu. Čas tetřívčího namlouvání byl v plném proudu.

Byl to již desátý rok, kdy v tomto čase pravidelně jezdím do flájské obory, abych se na několik dní stal neviditelnou součástí přírody a přes objektiv svého fotoaparátu sledoval dění na tokaništi. Z minulých let mám spoustu zajímavých snímků, ale dnes už si jaro bez tetřívků nedokážu představit. Po příjezdu do obory mně oborník Honza Vitner ubytoval a ještě večer jsem si na tokaništi postavil kryt. První ráno je vždycky „seznamovací“, proto si kryt stavím tak, abych měl po tokaništi co největší rozhled. Většinou tetřívci na loukách používají místa, jakási teritoria, která v průběhu toku obsazují každé ráno. Z těchto míst se vzdalují jen když se na tokaništi objeví slepičky nebo konkurenční kohoutci, to potom dochází k prudkým soubojům a tetřívci se honí po celé louce. Pokud je tokaniště menší a je obsazeno pouze jedním tetřívkem, je možnost přiblížit se k němu veliká.

Ve čtyři hodiny ráno jsem již seděl v krytu a čekal na přílet prvního tetřívka. Každé takové ráno má své zvláštní kouzlo: černý obzor se začíná zlehounka rozjasňovat a lesem se ozývá jenom volání sýců rousných. Ty po chvíli vystřídá první nesmělý zpěv skřivana polního, ke kterému se vzápětí přidávají další a další. Potom už je slyšet zašumění křídel prvního tetřívka. Přistává na louce a dlouze se rozhlíží po okolí. Je ještě tma a v dalekohledu je vidět jen jeho silueta, ta však s přibývajícím světlem získává stále konkrétnější podobu. První nesmělé pšouknutí a další kontrola okolí. Další pšouknutí a pak se tetřívek sklání k zemi a svým charakteristickým postojem začíná svou píseň lásky. Na tokaniště se slétají další kohoutci. Obsazují svá místa a tokají. Když se v jejich blízkosti objeví slepička, spustí křídla až na zem a ve strnulém postoji kolem ní krouží. Po několika kruzích se samička přitiskne k zemi, tetřívek na ní ve stejné poloze „najede“ a na okamžik se s ní spojí. Potom pokračuje dál v toku, zatímco se slepička oklepává a jde hledat něco k sezobnutí. Sledoval jsem toto představení a vytipovával jsem si místo, kam bych na druhý den kryt postavil, abych byl tetřívkům co nejblíže. Tetřívci se však pohybovali po celé louce, která je široká 200 metrů. Přes to jsem si jedno místo vybral. Kolem osmé hodiny tetřívci z tokaniště odletěli a tak jsem se šel podívat kde si boudu postavím na další ráno. Už z dálky se mi však na zemi něco nezdálo a moje obavy se potvrdily. Na okraji louky ležely zbytky roztrhaného tetřívka. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o práci jestřába. Bylo mi tetřívka líto, ale uvědomoval jsem si, že i tohle do přírody patří. Postavil jsem si kryt nedaleko od tohoto místa a v následujících dnech jsem chodil tam. Tetřívci samozřejmě tokali pokaždé jinde a tak se už zdálo, že tento rok odjedu téměř s prázdnou.

Předposlední den mé dovolené jsem ještě jednou změnil stanoviště. Kryt jsem si postavil do míst, kde bylo v předcházejících dnech několikrát vidět dva mladé kohoutky. Ti byli neustále v sobě a tak byla naděje, že se podaří vyfotografovat jejich souboje z větší blízkosti.

Byl jsem netrpělivý a do krytu jsem to ráno usedl již v půl čtvrté. Sotva jsem za sebou zatáhl zip, uslyšel jsem šum tetřívčích křídel a zřetelně i jeho dosednutí jen několik metrů ode mne. Znamenalo to veškeré další přípravy k fotografování dělat bez použití baterky a co nejtišeji, nechtěl jsem ho zradit. Teoreticky jsem měl do možnosti fotografovat čas nejméně dvě hodiny, ale je důležité mít objektiv vysunutý z krytu už za tmy. Pokoušet se jej vysunout za světla znamená vždy zrazení tetřívka a konec s možností fotit. Povedlo se to bez problémů a tak jsem mohl průzorem pozorovat tetřívka, ke kterému mezi tím přiletěl i druhý. Byli ode mne necelých deset metrů. Tokali vedle sebe a co chvíli se do sebe pustili, nebyl to však takový souboj jako u starých tetřívků, spíše mi to připomínalo škádlení mladých jelenů, kteří se občas přetlačují, aby si vyzkoušeli budoucí souboje. Světla bylo ještě málo, na focení jsem potřeboval ještě nejméně tři čtvrtě hodiny. Najednou jeden z tetřívků zpozorněl, natáhl hlavu do výšky a začal se rozhlížet. Druhý na něj stále dorážel, ale ten jenom odskočil a dál jistil po okolí. To se několikrát opakovalo až to první tetřívek nevydržel a jeden z klovanců se mu rozhodl oplatit a vyrazil na něj. V ten okamžik se nad loukou mihl stín a ozval se úder. Tetřívka, který se zoufale snažil zachránit, držela mladá jestřábí samice. Její stisk byl ale pevný a on neměl žádnou šanci. Druhý tetřívek odlétl asi na 50 metrů vzdálený posed, odkud nezúčastněně sledoval konec svého soka. I ostatní kohoutci z tokaniště vylétli na okolní stromy a jestřába, který začal na tokaništi hodovat, sledovali. K mému překvapení se za chvíli začali tetřívci vracet zpátky na tokaniště a pokračovali v toku. Samice jestřába zatím zatáhla tetřívka až k okraji louky, kde asi dvacet minut hodovala. Odlétla s plným voletem. Celá scéna mi připomněla záběry z Afriky, kdy lvi hodují na ulovené antilopě a opodál se klidně pase její stádo. Bylo to po deseti letech poprvé, co jsem něco podobného na tokaništi viděl. Ráno však předčasně ukončil déšť a počasí se natolik pokazilo, že jsem návštěvu flájské obory ukončil dřív.